zpět na "Blog"

JAK ČELIT ŠKOLNÍMU STRESU

JAK ČELIT ŠKOLNÍMU STRESU
Dnes si budeme povídat s Mgr. Janou Svitkovou na téma školního stresu.

Jana se věnuje koučování a osobnímu poradenství. Využívá k tomu Human design, novou vědní disciplínu. Pomáhá lidem zorientovat se a nacházet řešení v různých životních situacích, od běžných až po krizové, včetně těch dlouhodobých a těžko řešitelných.

DOTAZ: Školní stres je také určitě zátěžová, stresová situace v životě celé rodiny. Souvisí specificky se začátkem školního roku. Jak je možné se na ni dívat a správně se s ní vypořádat?

Jana: První předpoklad k tomu je zejména to, co jste naznačila. Jedná se o situaci celé rodiny. To znamená, že se dotýká všech stejně – jak rodičů, tak dětí. Je důležité, aby všichni měli prostor vypořádat se s různými požadavky a tlaky zvenčí. Aby se zajel jistý systém, který všem zúčastněným vyhovuje.
A právě tady může být kámen úrazu. Rodiče chtějí, aby se vše ustálilo, aby si dítě vybralo kroužky, zájmy, aby se mu vedlo dobře ve škole a chodilo tam rádo. Snaží se děti motivovat, řeší běžné problémy typu: ať dělají děti něco užitečného, ať jsou ambiciózní, ať rozvíjí svá nadání, své talenty, ať pořád nesedí u počítače, ať mají dobré známky a výsledky. Tlak na výsledky. Rodiče tlačí proto, že chtějí být dobrými rodiči a děti jsou tomuto tlaku vystavovány.
Co je však velmi zajímavé, největší tlak, který tím rodiče vyvíjí, je tlak na ně samotné.  Úspěch svých dětí si postaví jako základní kritérium jejich vlastního, osobního úspěchu, jako rodičů. Tím se dostávají do stresu, který v podstatě nemá řešení a navždy zůstává něčím, co nezmizí a pořád tlačí daného člověka k jednání.

DOTAZ: Ale jak to vyřešit, pokud rodiče opravdu upřímně chtějí, aby se jejich dětem dařilo?

Jana: Nejdůležitější ze všeho je nechat dětem maximální prostor, aby se rozhodovaly samy. To znamená, hodně se ptát, zjišťovat, informovat a nechat se informovat o tom, co opravdu chtějí děti. Nesnažit se „vymyslet za ně“. Udělat za ně. Rozhodnout za ně, co a jak mají dělat, protože „rodiče ví přece nejlépe, co funguje a co je pro jejich děti dobré“
Ano, snaha „myslet za děti“ se nikdy, nikdy nevyplácí. Já osobně mám hodně zkušeností s tím, že děti opravdu vědí nejlépe, co chtějí a co je pro ně nejlepší. I když jsou jim třeba 2, 3 roky, nebo 10 let, je to úplně jedno. Potřebují od rodičů prostor, podmínky k rozhodování, podporu v tom, aby se mohly rozhodnout samy. A když se třeba něco také nepovede, když se dítě rozhodne samo, tak to není primárně příležitost pro kritiku, ale naopak, pro dotazy, co se dítě naučilo.
Všichni znají rčení o tom, že je lepší naučit někoho chytat ryby, než mu jednu koupit nebo dát, když má hlad. Tak to funguje i s našimi dětmi, které od malička připravujeme na samostatný život. Jednou z nejdůležitějších součástí skutečně hodnotné výchovy je právě naše schopnost nechávat dětem prostor, aby se samy rozhodovaly a samy si nesly odpovědnost za svá rozhodnutí. Dát jim tu důvěru, že se dokážou správně rozhodnout. Je to největší deviza, jakou v podstatě může rodič dávat dítěti do života. Respekt k němu samému, k tomu, že jsme si rovni a potřeby všech jsou stejně důležité. To samé platí samozřejmě i pro profesionální vychovatele / vzdělavatele – učitele ve školách. Je to bohužel něco, co se moc nenosí, ale na druhé straně to opravdu funguje.

DOTAZ: Znamená to tedy, že děti v jakémkoliv věku vědí, jak se zdravě rozhodovat?

Jana: Ano, přesně tak. Pokud chce rodič rozhodovat za dítě, dává mu tím příklad do života, kterým mu říká, že vždy za něj bude někdo rozhodovat. Než dítě dospěje, tak se mu tento mechanismus tak hluboce dostane pod kůži, že se stane automatickým a trvale škodí v jeho osobním samostatném životě, kdy už není na rodiče odkázáno po materiální, či emocionální stránce. Naučí se, že za jeho rozhodnutí je vždy zodpovědný někdo jiný a že v podstatě jiní lidé rozhodují o něm, o věcech jeho života. Jinými slovy, stane se ovcí ve stádě. Co je však nejdůležitější – pokud dítě nedostane prostor zjistit, co chce ono samo, ale je neustále nuceno dělat to, co si dospělý myslí, že by mu prospělo, nikdy nezjistí, co opravdu chce a nikdy nedokáže opravdu dělat s láskou to, do čeho bylo donuceno, i když s tím nejlepším úmyslem. Jinými slovy, pouze pokud rodič dbá na to, aby se dítě mohlo samo rozhodnout, jen tehdy může být dítě opravdu spokojeno, v klidu a úspěšné. V každodenním životě.
Často se také setkáváme s tzv. moderními, alternativními, duchovními atd. rodiči, kteří dítě „respektují“ a přitom ho nechají dělat, co chce a úplně se mu podřídí. To je druhá, odvrácená tvář toho, když rodič dítěti říká, co má dělat. Je to jenom opačná strana mince toho samého. Skutečně funkční výchovný vztah funguje na základě vzájemného respektu.

DOTAZO tom se sice hezky povídá, ale jak byste řešili situaci, kdy dítě přijde domů ze školy nadšené, že chce chodit do kroužku karate, v úterý se tam chce přihlásit, pak zjistíte ve středu, že tam jít asi nechce, ve čtvrtek je z toho „za žádnou cenu bych tam nechodil“ a nakonec se v pátek ukáže, že přeci jenom. Děti se častokrát neumí rozhodovat a dodržovat slovo. Jak je motivovat, aby u něčeho vydrželi? Nebo jak řešit situaci, kdy je dítě odtažité, nechce se kamarádit, je samotářské, nebo naopak chce běhat po třídě, když školní pořádek vyžaduje ticho a sezení. Co dělat, když paní učitelka mluví a dítě nechce poslouchat a soustředit se? Kde je hranice toho, co dětem dovolit a co ne? Jak je naučit, aby se správně rozhodovali, když to mají dělat teda sami a my vidíme, že jim to tedy ale vůbec nejde? Je to vůbec možné, i v úplně dětském věku?

Jana: Ano. Zajímavé je, že každý člověk se rozhoduje jinak. Tak, jak jsme každý jiný na pohled, tak máme každý i trochu jiné vnitřní nastavení, jako jednotlivci a individua a rozhodujeme se jinak, jiným způsobem. Některé děti se správně rozhodují intuitivně, některé emocionálně. Některé děti v reakci vždy vědí, jestli jich daná věc uspokojí, nebo ne, ale vždy jenom v reakci, nikdy to nevědí předem a rozumově. Jsou děti, které potřebují hodně odpočívat a jen málo se zapojovat. Stačí jim malý společenský kontakt. Potřebují hodně samoty. Hodně „nicnedělání“. Některé děti naopak pořád něco chtějí a potřebují dělat. S někým. Být zapojené. A některé děti jsou pozorovatelé, ale ne vykonavatelé. Jsou děti, které musí zaujmout to, co se ve škole učí, nebo jinak fyzicky není možné pro ně udržet pozornost. Některé děti, když se učí, potřebují jíst. Jiné naopak jíst nemůžou, když se učí. Rozdílnost dětí je obrovská. Všichni to vědí, jen se to velmi málo úplně důsledně uplatňuje v praxi. Systém s tím příliš nepočítá. Vědí to stejně učitelé i žáci.
To, co doporučuji rodičům, je podívat se na to, jak jsou nastavené jejich děti. Jak ony fungují. Jestli se rozhodují emocionálně, intuitivně, jestli jsou to děti, které mají věci iniciovat, nebo jsou to děti, které přesně vědí, co dělat, když mají možnost na něco reagovat. Jsou děti, které se učí jenom tím, že jsou někde přítomné. Jsou děti, které nikdy nenapíšou dobře test, ale když mají možnost odpovědět a vést dialog, tak jim to jde. Jsou děti, které jsou velmi uzavřené, které jsou melancholické a tvořivé, jsou děti, které se rády učí a jsou děti, které jsou nadané a nepotřebují prostudovat ke své spokojenosti a úspěchu celou knihovnu. Různost je obrovská.

DOTAZCo myslíte tím „nastavením“?

Jana: Dá se to krásně vyčíst z mapy, kterou je možné pro vaše dítě sestavit. Je to Human designová mapa. Například některé dítě se vždy bude rozhodovat emocionálně v reakci na podněty zvenku. Jeho rozhodnutí se bude měnit, bude nadšené, potom může být nejisté a věci odmítat atd. … než dospěje ke skutečnému výsledku. Rodiči poradíme, aby se dítěte ptal, vícekrát a aby dítě vedl k tomu, ať se rozhoduje dle svého nastavení a rozhodl se skutečně, až to bude cítit a ne tehdy, kdy bude k tomu tlačeno zvenku.
Háček může být v tom, že nastavení rodiče je úplně jiné, ale každý si primárně myslí, že to, co je dobré pro mě, je dobré i pro moje dítě. To je omyl. Nikdy to tak nefunguje. Nastavení rodič může být takové, že se bude správně rozhodovat intuitivně. Je schopný se rozhodnout okamžitě o dané věci – ano nebo ne. Ale jeho dítě to neumí, nikdy umět nebude a ani nikdy to nebude potřebovat, aby ve svém životě obstálo. Má svůj způsob rozhodování.

DOTAZCo tedy na závěr?

Jana: Neexistuje žádný univerzální recept na výchovu. Každý rodič je jiný, každé dítě je jiné a také jejich vztah je unikátní. Nemá smysl se snažit děti motivovat k tomu, co rodič považuje ze svého hlediska pro dítě za nejlepší. Má smysl zjistit, jak Vaše dítě skutečně funguje. A také má smysl zjistit pro rodiče, jak funguje on sám. Podívat se do mapy, zjistit Ty Vaše konkrétní detaily, to Vaše unikátní nastavení, i nastavení Vašich dětí. Výklad Human designové mapy jako takový se může stát skvělou výchovnou pomůckou a být tím prostředkem, který Vám pomůže pochopit mnohé obtíže a s lehkostí je vyřešit.

Můžete zjistit, kde jsou rozdíly, jak se děti a rodiče ovlivňují navzájem, konkrétně v tom jejich osobním případu, v čem jsou úskalí a jaké jsou možnosti řešení. Co je dobré pro dítě a co pro rodiče. Nechat dětem jejich zodpovědnost a rodičům tu jejich. Nechodit do zelí sousedovi. Nesnažit se skákat pokaždé, když Vaše dítě řekne, že se nudí a vy jste unaveni a vůbec se Vám nechce. Správná výchova je založena na úplném respektu potřeb všech zúčastněných – jak dětí, tak rodičů. Jak se v tom lépe vyznat, nám pomůže právě nahlédnutí do rozdílností a osobitostí fungování rodičů i dětí.
 
321 creative people